V prostorách Zastoupení Evropské komise v ČR na pražské Národní třídě se konal kulatý stůl věnovaný v současné době frekventovanému tématu – vizi pro český automobilový průmysl.

Průběh moderoval Filip Křenek, projektový koordinátor a analytik Institutu Europeum a uvedla jej Monika Ladmanová, vedoucí Zastoupení Evropské komise v ČR. Hlavní příspěvky přednesli Zdeněk Čechura, ředitel Odboru zahraničních věcí a EU Ministerstva dopravy a Marta Vojtová, projektová manažerka společnosti LEEF Technologies.

Zajímavé načasování

Termín kulatého stolu vyvolával naděje, že zde budou prezentovány nějaké nové zásadnější informace ve vztahu k vizím českého automobilového průmyslu. Právě v tento den, oznamovala v Bruselu předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová mimo jiné, v podstatě očekávané informace, že Evropa musí chránit svůj tržní podíl v oblasti zelených technologií před investicemi globálních konkurentů, především Číny, nebo že čistá transformace je v plném proudu a jak trhy s čistými technologiemi – zahrnujícími baterie, větrné turbíny a elektromobily – zažívají boom atd.

V téže době prohlásil premiér Fiala, že klimatické cíle Bruselu jsou nerealistické a představitel budoucí vlády Havlíček odmítl emisní povolenky, a také zpochybnil termíny EU, což zřejmě ovlivní a může citelně změnit vize o budoucnosti českého automobilového průmyslu.

Pohled na vize

Přednesené referáty pak obsahovaly spíše jen známé a běžně dostupné fráze o iniciativách k zajištění konkurenceschopnosti evropského automobilového průmyslu, společných prohlášeních několika členských států, klíčových pro otevírání debaty a jasných signálech k Evropské unii.

Konstatování, že máme vysoké ceny energií, je nedostatek baterií a kritických surovin, neostatečnou kapacitu elektrické sítě při rozvoji dobíjecích stanic a tranzici k čisté mobilitě, bez ohledu na požadavky a potřeby zákazníků a obyvatel, nebyla z pohledu vizí povzbudivá ani přesvědčivá.

Autonomní řízení

Abychom nebyli jen kritičtí, skutečná vize se týkala autonomního řízení vozidel, právního rámce, memoranda o rozvoji autonomní mobility v České republice, zapojení start-upů, univerzit, provozovatelů a vazeb ne evropské prostředí.

Vize a realita

Rok 2025 byl, a rok příští bude v kontextu nástupu čínských značek pro evropský i český automotive turbulentní, navíc americká cla, strategický dialog EU s automobilovým průmyslem, úprava emisních cílů i znovuotevřená debata o ukončení prodeje aut se spalovacími motory v roce 2035, jsou, problémy stále otevřené. Vize EU a politiků neustále nabourávají ve většině zemí, Česko nevyjímaje, zákazníci, kteří v podstatě odmítají ambiciózní, ale často zatím nereálné cíle.

Stále víc se potvrzuje, že automobilový průmysl a konstrukce motorových vozidel, jsou řízeny především politickými vizemi, než potřebami a zájmy vlastních uživatelů motorových vozidel.

Další otázky

Přestože český automobilový sektor zůstává jedním z motorů evropského průmyslu, je stále otázkou, jak vůbec dosáhnout ambiciózní cílů stanovených a odsouhlasených EU v oblasti plánované elektrifikace i bez dostatečných kapacit pro výrobu baterií. Vyvstává rovněž otázka, jak se firmy připravují na nové požadavky v oblasti cirkulárního designu a cirkulární ekonomiky, jako takové. A v neposlední řadě, jak reagovat na rostoucí dovoz levnějších vozidel z Asie.

Politické vize existují perfektní, jen je zákazníci špatně chápou a technologie i technici v praxi nějak nestíhají. Částečné řešení sice nabízejí podpůrné tedy dotační aktivity nebo donucovací opatření, ať už se nazývají povolenky, pokuty, vyšší zdanění apod., ale bude na to a bude to stačit?

Resumé?

Kdo čekal konkrétní kroky k naplňování vizí, něco nového a zajímavého ve vztahu k českému automobilovému průmyslu, byl zklamán. Co také čekat jiného, když v Bruselu je vše jasně dané a schválené, ideologie vítězí nad technologiemi a surovinovými možnostmi, a jako důsledek vizí musí mnohé evropské automobilky korigovat své tranziční ambice, jako například v poslední době Porsche a Mercedes.

Prezentovaná vize překvapivě moc nepočítá s lidskými zdroji, nároky na jejich vzdělávání a růst kvalifikace. Vše zřejmě zvládne robotizace, AI, digitalizace, takže na co vlastně vzdělávat nové lidi?

Tak uvidíme, jak EU vyřeší vše další; vize jsou, jen trochu rozpačité.

Karel Beránek